Miloš Urban

Foto:

Spisovatel Miloš Urban se narodil v roce 1967 v Sokolově. Část dětství prožil na československé ambasádě v Londýně. V letech 1982-86 studoval na gymnáziu v Karlových Varech. Poté vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze. Rok pobyl na stáži na Oxfordské univerzitě. Od roku 1992 do roku 2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 2001 vykonává podobnou práci v Argu.  Dosud vydané Urbanovy romány a novely (Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Michaela, Santiniho jazyk a Pole a palisáda) vzbudily velký čtenářský a kritický ohlas nejen u nás, ale i v zahraničí. Román Hastrman obdržel cenu Litera za rok 2001. Novela Pole a palisáda vznikla jako první český příspěvek do mezinárodního projektu Mýty, iniciovaného britským nakladatelstvím Canongate, a byla v české verzi této edice nejúspěšnější – lze ji obdržet jak v knižní podobě, tak na mp3, namluvenou Josefem Somrem. Román Sedmikostelí byl zatím přeložen (či je překládán) do 10 jazyků, na španělském a jihoamerickém trhu se až překvapivě dobře zavedl a doposud se ho prodalo téměř 50 000 výtisků. Autor v nedávné době podepsal se španělským nakladatelem smlouvu na dalších pět knih včetně velkého, dosud nenapsaného románu. Na romány Sedmikostelí, Hastrman a Santiniho jazyk a na hru Nože a růže jsou prodána filmová práva (tato divadelní hra byla uváděna v rámci projektu Československé jaro v Divadle Na Zábradlí v letech 2005-6). V roce 2007 vyšel soubor Urbanových povídek pod názvem Mrtvý holky. V současné době autor pracuje na scénáři filmové podoby románu Santiniho jazyk a studuje pragensie pro psaní asanačního románu Lord Mord.

Spisovatel a esejista Jan Jandourek absolvoval katolickou teologickou fakultu a sociologii v Praze. Je členem redakce revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti, Pravidelným přispívatelem Lidových novin, Literárních novin a časopisu Anno Domini.
Je také autorem kritikou i čtenáři ceněných knih: O víře trochu jinak a Pohanskokřesťanské meditace. Z dalších děl nelze pominout romány V jámě lvové, Škvár, Když do pekla, tak na pořádné kobyle, dále také knihy Svatí a kacíři světových náboženství, Tomáš Halík - Ptal jsem se cest, Václav Malý - Cesta za pravdou.

Jiří Kratochvíl
Urban v žánru divné povídky

Rozporuplnost povídkového souboru Mrtvý holky spočívá v jeho celkové nevyváženosti. Nevýrazné povídky střídají texty nabité urbanovskou hororově-fantaskní imaginací.

Dostatečně srozumitelný podnázev 10 divných povídek novinky Miloše Urbana pojmenované Mrtvý holky upozorňuje, že si autor namísto románu pro svůj nový titul zvolil nový literární žánr. V povídkářství se projevují mnohé Urbanovy slabiny, ačkoli ne všechny povídky si jsou rovny a dohromady vytvářejí značně nevyvážený celek. Na paměti je ale třeba mít skutečnost, že povídky – jak na to sám Urban v knize upozorňuje – nebyly psány s primárním záměrem publikovat je společně. Přesto povídky spojuje motiv vztahu muže a ženy a lze je roztřídit do dvou skupin. Zatímco v jedné půli povídek je vztah řešen s větší intenzitou, dějovou předvídatelností a absencí pro Urbanovu tvorbu charakteristických prvků, v druhé části je uvedené téma obklopeno řadou dalších, pro Urbana typických motivů.

Z hlediska tohoto řazení obsahuje první část povídky Běloruska, Vlasy, Faun, Záznam rozhovoru se ženou středního věku a Žádný něžnosti, přičemž je pro ně společný motiv vztahu obou pohlaví spočívající v různosti pohledů na dominanci jednoho partnera nad druhým. Při zobrazení tohoto vztahu je ve čtenáři zpravidla vytvářen prvotní dojem, že autor straní mužům, ale při pozornějším vnímání je zřejmé, že Urban stojí na straně ženy. Například v povídce Vlasy sledujeme příběh muže, který je zdánlivě stavěn do pozice dobráka, který se ujal nešťastné dívky, ale ve skutečnosti tak učinil jen pro její krásné vlasy. Motiv péče o někoho propracovává Urban do bizarních rozměrů v povídce Běloruska. Na rozdíl od předchozí povídky se zde Urbanovo alterego Max Unterwasser ujímá dívky, respektive odkupuje běloruskou prostitutku Irinu od jejího pasáka, aby ji vystavil ještě více ponižujícím podmínkám. Tentokrát se ženská postava dominanci muže nevzepře, ale z bizarních scén, kdy ji Max vede po ulici na vodítku jako psa nebo když přímo z jejího těla vytvoří živou výstavní klenotnici šperků, je opět více než jasné, kdo je v tomto vztahu divný.

Uvedené povídky, stejně jako Faun, Záznam rozhovoru se ženou středního věku či Žádný něžnosti tvoří v porovnání se zbývajícími bohužel slabší část knihy. Ačkoliv v nich autor místy uplatňuje svůj osobitý smysl pro bizarní humor, čtenáři jsou přece jen z jeho rozsáhlejších próz zvyklí na texty plné aluzí, motivů tajemna, hororových prvků a postav s mnohdy absurdním chováním. Jeho texty vyžadují čtenářovu pozornost k odkrytí skrytých odkazů, schopnost představit si Urbanův románový svět a pochopit jeho systém. Výše zmíněná pětice povídek je však na tuto charakteristiku chudá, snad s výjimkou Bělorusky. Příběhy postrádají nápaditější závěrečnou scénu, která by vypointovala příběh do nějakého zásadního zvratu, jako se to Urbanovi daří v románové tvorbě.

Pětkrát znovu Urban

Naprostým opakem je pět zbývajících povídek, v nichž je Urban autorem, jakým jej známe z jeho románů. Příběhy se vyznačují řadou strhujících akčních scén, zároveň se odehrávají v místech s atmosférou tajemna a magična. V povídkách se opět objevuje motiv vztahu mezi mužem a ženou, ale je již jedním z mnoha jiných motivů. V povídce Pražské jezulátko Urban oživuje motiv atmosféry města na sporu spisovatele a jeho obdivovatelky o magičnost města, přičemž prokazuje svou schopnost ji pomocí popisu několika detailů zachytit.

V dalších povídkách dokonce Urban upouští od jím nejčastěji zobrazovaného prostoru, města, a zasazuje děje dalších povídek do lesa. V povídce Občina les chápe jako místo tajemných rituálů, neboť v něm vypravěč, kterému se zaběhne jeho pes a on jej hledá, potkává dvě podivně, až strašidelně se chovající dívky, které jako by vykonávaly podivný rituál, související se zmizením psa. Čtenářsky poutavé je zde chápání lesa jako malého labyrintu, v němž vypravěč bloudí a závěr je těžko předvídatelný. Dynamičtější zápletku naopak nabízí povídka Smrtečka, v níž zdánlivě mrtvá žena sklouzne z břehu do řeky a pro jejího partnera-vypravěče nastává tragikomická cesta za jejím zachycením, plná absurdních, leč stále uvěřitelných scén a situační komiky.

Skutečnými vrcholy knihy jsou povídky Štědrá noc baronky z Erbannu a To strašný kouzlo podzimu, jež je možné chápat jako aluzi na film Záhada Blair Witch, zejména pro scény ve sklepení zámku a v lese. Prvně jmenovaný text líčí původně poklidný výlet pětice vysokoškoláků na zámek, kde zažijí doslova hororovou noc. Urbanovo mistrné vypravěčství strašidelných příběhů se projevuje v kupení hororových scén, v nichž předvádí zběsilý rej postav z jiného světa stíhajících studenty, kteří však na rozdíl od filmu noc přežijí. Povídka To strašný kouzlo podzimu rovněž nepostrádá prvky napětí, zvláště ve druhé polovině, v níž dvojice středoškolských spolužáků, chlapec a dívka, prchá lesem před domnělým pronásledovatelem. Zde se Urbanovi daří pocity strachu u čtenáře vyvolávat postupně a zároveň velmi jednoduchými prostředky. Děj opět umisťuje do lesa, jeho děsivou atmosféru umocňuje náhlou změnou počasí ze slunného odpoledne v děsivou bouři s typickým hororovým hromobitím. Celý příběh navíc autor zakončuje nečekanou, avšak velmi nápaditou pointou.

Urbanova novinka Mrtvý holky obsahuje bezesporu zajímavé příběhy, které především naznačují spisovatelovy narativní možnosti. Navzdory schopnosti nastínit atmosféru v příběhu několika málo slovy jako by měl Urban problém s krátkým literárním útvarem. Jako by se jeho mimořádné vypravěčské schopnosti mohly uplatnit jen tehdy, jestliže má dostatečný prostor k pozvolnému zobrazení prostoru a jeho postupnému zaplňování postavami.

Ve srovnání s předchozími díly je zřejmé, že kniha sice nedosahuje kvalit jeho předchozích próz, ale bezesporu prokazuje autorovu touhu neustrnout pouze v jednom literárním žánru, nýbrž zjišťovat své autorské schopnosti, a to na kratším literárním útvaru. Pro českou literaturu je velmi cenné, že se v ní pohybuje autor, jenž nechce sázet na jistotu a zkouší další možnosti svého působení v tomto druhu umění.

Literární noviny 20/2007